Po útoku v Luxoru – měli by dnes turisté cestovat do Egypta?

Před měsícem jsem uskutečnil svoji první cestu do země faraonů. Spolu se skupinou britských a francouzských turistů jsme se vypravili na plavbu lodí z Káhiry do Luxoru – na trasu, která byla pro cestovatele z bezpečnostních důvodů uzavřena dvě desetiletí.

Poklidná nádhera Nilu nebo šílená energie megapole Káhiry – vše na mne působilo neuvěřitelnou silou bezprostředních zážitků. Tak mocně, že jsem se okamžitě rozhodl co nejdříve se do Egypta znovu vrátit.

Protože počty turistů v Egyptě jsou stále velmi nízké, často docházelo k situaci, že jsem byl naprosto sám i u velmi významných historicky ceněných lokalit. A přestože jsem doufal (a doufám stále), že se co nevidět turisté do Egypta vrátí ve větších počtech, je mi jasné, že absencí křiku a dlouhých front byly vlastně moje zážitky z Egypta ještě umocněny.

Jeden z manažerů na lodi, na které jsem cestoval, mi řekl, že si cení toho, jak Britové „podrželi“ Egypt v nelehké době po povstání na náměstí Tahrír (steně jako Francouzi a Němci) – udrželi si víru v tuto zemi, narozdíl od Japonců nebo turistů z USA, kteří prakticky kompletně Egypt zavrhli.

Během mého desetidenního pobytu jsem byl téměř každodenně překvapován maximální úrovní bezpečnosti. Kolem Egyptského muzea na náměstí Tahrír byly postaveny kovové zábrany a kolem nich spousta policistů, resp. vojáků v obrněných vozidlech – pravděpodobně jako hlídky před demonstranty a případnými protivládními ozbrojenci. V Gíze byly vybudovány zabezpečené parkovací plochy, opět hlídány policisty.

Mimo města byla naše ochana ještě viditelnější. Naši loď permanentně doprovázeli ozbrojení strážci, jeden nebo dva byli nakonec i přímo na palubě lodi. Když byla příležitost, zeptal jsem se našeho průvodce na důvod jejich neustálého doprovodu, odpověděl: „Nechtějí, aby se cokoli během plavby stalu, už jen z toho důvodu, že byla naše trasa znovuotevřena po tak dlouhé době. V některých z provinčních měst podél toku Nilu byla situace v devadesátých letech 20. století docela horká, dnes je zde ale už klid“.

Pokaždé, když loď na noc zakotvila, byla po celou dobu střežena ozbrojenými policisty. Když jsme připluli do Asyutu, kolem lodi se rozmístilo mnoho hlídkujích člunů. Při našich suchozemských výletech ke vzdálenějším památkám jsme byli vždy doprovázeni často i několika policejními vozy – vlastně jsem si kolikrát pro sebe říkal, jestli náhodou nepůsobí spíš jako lákadlo… Všude jsme byli uvítáni vřele a nikde jsem neměl pocit, že by nás kdokoli považoval za nežádoucí vetřelce.

Je samozřejmé, že cestovatele Egyptem není možné úplně „odstřihnout“ od zbytku země s tím, aby zároveň měli relativní pocit svobody pohybu. V této neklidné době (a na Středním východě zvláště) je samozřejmě vždy přítomen jakýsi mírný stupeň rizika

Po zkušenostech s teroristickým útokem v Luxoru v roce 1997, kdy bylo zabito 58 turistů, jeden můj přítel poznamenal: „Nejlepší doba pro bezpečné cestování Egyptem přichází vždy po teroristickém útoku, méně turistů a vyšší zabezpečení“. To je samozřejmě hodně cynická poznámka, která ale vystihuje britský postoj k nebezpečí na cestách.. Poslední útok v Luxoru bezpochyby odradí hodně lidí od možnosti, že by někdy cestovali do Egypta, ale je velmi pravděpodobné, že by sem nepřijeli tak jako tak.

Kdybych mohl, vrátil bych se do Egypta hned zítra. A ne z toho důvodu, že jsem nějaký odvážlivec, nebo naopak blázen, vrátil bych se, protože jde o vysoce racionální věc. My jsme cestovali více než 400 km po Nilu a minimálně stejnou vzdálenost po souši, navštívili jsme cca 20 historických lokalit – a to je hodně velké území k tomu, aby ho všude obsadili teroristé a pravděpodobnost, že budete kdekoli po cestě napadeni, je tak skutečně extrémně malá.

Autorem článku je Chris Moss, zdroj

Sdílejte:

Mohlo by se vám líbit...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *